Na chvilku Holka z města

doba čtení: 10 minut

… klepu na dveře.
“Ty už seš tady?” vypískne blondýnka v tílku, která mi otevírá dveře. Nikol jsem potkala asi před měsícem a půl, když jsme obě čekaly v Reykjavíku na letišti - já na let do Egilsstaðir a Nikol do Akureyri. Bydlí ve studentském domě, kde i já budu spát dvě noci a dechne na mě vzpomínka na můj dávný studentský život - no jo, padne trochu víc piv. Její pokoj vypadá jako zimní zahrada s velkými prosklenými okny, která jsou umístěna do oblouku. V jednom koutě se krčí postel a v druhém skříň a stůl, vedle starého pohodlně vyhlížejícího křesla je rozložená karimatka, na který budu dneska spát. Skládám svůj skromný batoh vedle karimatky a vyrážíme do víru velkoměsta. Stavujeme se v menší kavárně na kopečku, ze které je vidět na hlavní třídu a dáváme si bezedné kafe do ručně vyrobených keramických hrnečků a přidáme k tomu každá jeden dort.

Posilněné na odpoledne vyrážíme nakupovat. Abyste rozuměli, pořád jedu ten svůj minimalistickej život, přijela jsem přeci jen s jedním batůžkem, ale tak nějak potřebuju i nějaký oblečení, abych mohla mezi lidi, jako třeba tričko, protože mám jen dvě a z toho jedno už je roztržený po nějaký už zapomenutý kolizi.
Koupila jsem si tričko a jdeme se projít okolo fjordu. Svítí slunce, ale trochu fouká, takže za chvilku máme ošlehané zarudlé tváře a stočíme procházku zase do ulic. Dojdeme k přechodu a já zkoprním a zůstanu civět - na semafor. Neviděla jsem semafor skoro dva měsíce. V Egilu, jak zkráceně říkám našemu největšímu městu na východě, žádné nemáme a ani mi to nepřišlo divný, až do teď. Zvláštní je, že tady mají na semaforu červená srdíčka. Zelené světlo je normálně kulaté, jako všude jinde, ale stopka je prostě červené srdíčko. Chvilku na to mžourám a hlavou mi vrtá proč. Nikol si mě všimne a vysvětluje, že když byla na Islandu krize, hodně lidí bylo v depresi a navýšil se počet sebevražd. Úřady i vláda hledaly řešení, jak pozvednout náladu občanům a tak vymyslely tohle “srdíčko”. V tichosti se dívám na srdíčko a Niki souhlasně přikyvuje a vysloví nahlas to, co si myslím -
“jojo, taky by mě zajímalo, jestli jim zrovna tohle fakt pomohlo…”

Pokračujeme do bazénu - u nás ve městě máme taky bazén, do kterýho mě přemlouvali, ale mně se moc nechtělo, protože co si pamatuju, bazén je pro mě pokaždé ledovej a celkem mokrej šok, než si tělo zvykne. Niki mě ze začátku trochu lanaří, má pro mě volnou vstupenku a tak se nakonec nechám přemluvit. Jsem nadšená, začínáme v teplém bazénku, kde je teplota okolo třiceti osmi stupňů, prohříváme se, až se začnu potit, i když je venku jen asi osm stupňů. Plavečák je taky ohřátý a dá se v něm krásně zchladit a zaplavat, ale rozhodně to nepřipomíná bazénový ledový teploty v Čechách. Zkoušíme i saunu, ale tam vydržím jen chvilku a tak se jdu znovu přihřát do bazénku a prohlížím si dva tobogány, které slibují parádní jízdu. Nenechám se už přemlouvat, je mi znovu patnáct a lezeme několikrát na tobogan spolu s asi desetiletýma klukama, co nás předbíhají a s vřískotem se vrhají do toboganu. Ještě si párkrát sjedu a pak se vyložím do bazénku s horkou vodou a nechávám se oslnit paprsky slunka, které překvapivě vykouklo z mraků.

Večer jdeme do Backpackers - místní bar, nad kterým je hostel a schází se tady většina studentů. Je na hlavní třídě, asi deset minut pěšky od karimatky. Hladově koukám do lístku a uvidím burger. To jsem nejedla už opravdu dlouho. S radostí si ho objednávám, jedná se o moje první jídlo v restauraci, od doby, co jsem tady a i když burger byl docela průměrnej, pro mě to byl nejlepší burger za poslední roky. Užívám si to a směju se, kolik radosti dokáže udělat jedno pořádný uhlohydrátový jídlo. Opravdu mám pocit, že jsem se přes sníh dovalila z divočiny a vidím konečně trochu normální život a normální jídlo. Pivo si dáváme před večeří i po večeři, hrajeme šachy a já sedím na sedačkách z českého autobusu Karosa, který má na sobě ten kousavej povlak s geometrickými tvary a pár barvičkami, skoro jako kdyby je zrovna odmontovali z linkového autobusu Praha - Kladno. Karosa i Škodovka jsou tu poměrně hodně běžná vozítka. Chvilku mě to překvapovalo, ale teď když vidím jedno nebo druhý, tak se usmívám a vzpomínám na Česko.

Kolem devátý se k nám začnou trousit další studenti, kamarádi a spolužáci od Nikol. Sedí nás okolo stolu asi deset. Dva Amíci, jedna holka z Osla, jedna z Dánska, pak Francouz a vedle mě si sedá Thomas, napůl Španěl a napůl Francouz, většina z nich studuje magistra na arktické právo, který se otevírá jen jednou za dva roky. Zajímavý téma, kterýmu moc nerozumím a do dneška jsem ani netušila, že existuje, ale sedím tu s příjemnýma, inteligentníma lidma a povídáme si. Thomas si půjčuje kytaru, ladí a hledá na strunách otřelý songy, brnká, postupně se k některým písničkám přidávají i ostatní a zpívá se, pijeme. dodávám si trochu kuráže místním pivem, kterému říkají Boli a přemýšlím, jestli to není znamení toho, že pak budu po ránu, jen přikyvovat kocovině a soukat ze sebe - jojo Bolí, bolí. Ptám se Thomase, jestli by mi nezahrál jednoho Boba Dylana, nadšeně mě pozoruje a v mžiku hledá akordy v telefonu. Prosí mě, ať mu kousek zazpívám, broukám mu do ucha a on na mě užasle hledí a šeptá mi něco ve španělštině. Krčím rameny, že nerozumím a on přechází do angličtiny a upřeně na mě hledí svýma černýma očima - “Máš talent” a směje se. Trochu rudnu a sklopím zrak, nikdy totiž moc nevím, jak na komplimenty reagovat a přijímat je taky zrovna moc neumím, zašeptám děkuju a odvrátím hlavu. Thomas chvilku ještě hledá ve strunách a pak si zahrajeme, trochu víc mě popohání rytmem, než by bylo třeba - asi ten jižanský temperament a já se kloužu po notách a zpívám tu svou nejoblíbenější. Úplně se vypnu z přítomnosti a užívám si každé slovo a každý tón, najednou jsem pryč. Už nejsem tady v hospodě, ani v tomhle městě, jsem o pár set kilometrů dál, procházím se v podzimním listí, kontroluju barvy podzimu a usmívám se na společníka, který mě už pár týdnů na procházkách doprovází.
Posledních pár tónů kytary dozní a můj kouzelný okamžik zmizí v mlze vzpomínek, otevřu oči, studenti okolo se smějí, nadšeně tleskají a vybíráme další píseň a zpíváme dál.

Padne ještě několik piv a pak se přesouváme na místní diskotéku. Nemám nic proti diskotékám, ale docela mě překvapilo, že se v nich zastavil čas. Před spoustou let. Vypadá to tu jako na proslulé diskotéce na Nechranický přehradě, kam jsem radostně vyrážela jako šestnáctiletá. Zaplivaná podlaha, všude tma, ve který se ukazují akorát neony a diskokoule, která na lidech dělá podivný odlesky a odhaluje je v podivných tanečních pozicích. Osvícený bar, pár nekompromisních vyhazovačů, spousta "podnapilejch" různých věkových kategorií i velikostí, přesně jak si to pamatuju. Nutno dodat, že modely některých místních holek a hodně postarších dam, včetně účesů a podivného malovanýho - dneska teda spíš vytetovaného obočí, mě dostávaj do takovýho údivu, že na ně doslova čumím s otevřenou pusou. Nevyhnu se pár kolizím s opilcema a protože mě zrovna moc nebere místní islandská hudba, která mi připomíná ty nejhorší remixy z devadesátek nakombinovaný s letníma italskýma songama, dávám si pár dalších piv. Za nějakou chvíli usoudím, že se za posledních dvacet let opravdu nic nezměnilo a ani po těch pivech lidi nejsou hezčí a tak sbírám Nikol i sebe a vyrážíme k domovu.

Na trávě je jinovatka, pěkně to klouže a dost mrzne. Lopotíme se do kopce, Nikča má jen tílko a kabát a mně je zima na nohy, protože mám jenom teplý legíny. Desetiminutová cesta nám trvá asi půl hodiny, protože se pořád zastavujeme a smějeme se blbostem, jako správný puberťačky, prostě jsme trošku úplně nadraný a je nám hezky. Obloha je temná a čistá, i když procházíme pod pouličním osvětlením, vidíme hvězdy jasně, i měsíc. Má okolo sebe opar, což mi naznačuje, že je pár stupňů pod nulou. Našly jsme studentský dům, Nikču skládám do postele v jejím tílku a ani se nesnažím jí sundat kalhoty. Nevím jak, ale zvládnu se dostat do pyžama a choulím se do karimatky, vzhledem k tomu, že mě čeká tvrdá noc, jsem ráda, že mě alkohol rychle kolíbá do země nikoho.