Ách, velkoměsto dosaženo!

doba čtení: 9 minut

Stojím u zledovatělý cesty, kousek popojdu. Čeká mě ještě asi dvě stě kilometrů do cíle. Pod nohama mi křupe čerstvý sníh. Silnice je vidět jen pár desítek metrů a pak mizí ve sněhu. Barvy silnice i okolní krajiny přechází od hnědé až po černou a lehký poprašek sněhu na nich vypadá jako prosátý moučkový cukr na bábovce od babičky. Prohlížím si majestátní hory čerstvě poseté křišťálově bílým sněhem, které se tyčí přímo přede mnou. Myslím, že jsem našla místo, kde se nachází každý odstín bílé. Obloha je vymetená, slunko ale není vidět. Ten výhled mi bere dech. Otáčím se kolem sebe a ještě zahlédnu Stefanovo auto, jak mizí v dálce za zatáčkou.

Ticho a klid. Stojím uprostřed ničeho, obklopuje mě neskutečná nádhera, kterou nedokážu ani zachytit. Vytahuju z vnitřní kapsy mobil, sundavám rukavici a snažím se pořídit snímek všech těch jemných odstínů, které bílá barva kreslí po horách přede mnou. Během minuty mi prokřehne ruka tak, že ji necítím, a tak opatrně zastrčím mobil, nasoukám ruku zpět do rukavice a snažím se ji prohřát v kapse. Pozoruju páru, která utíká z mého dechu a mizí ve vzduchu, tiše poslouchám a slyším jenom křupání sněhu pod mýma nohama, jak se snažím zahřát.
Jsem tu úplně sama, šťastná.
Ještě chvilku si prohlížím tu nádheru a začnu trochu přešlapovat a vrtět se. Potřebuju se udržet v teple, než mi někdo zastaví. Ujdu sotva pár kroků a slyším auto, otáčím se a pátrám ve sněhu, jak je daleko, abych se mohla zvednout palec a auto mě neminulo. Nechci moc riskovat, že se budu kochat a pak zůstanu v týhle nádheře trčet několik hodin, zmrzla bych. Myslím, že řidič byl v šoku, když viděl žlutej flek na silnici, který si to s batůžkem odvážně vykračuje, protože přibrzdil, vytřeštil na mě oči a začal máchat rukama – pochopila jsem, že se omlouvá, že je plnej, v autě sedí ještě další čtyři lidi a zvědavě si mě prohlíží přes okénko. Usmála jsem se na ně jedním ze svých nejhezčích úsměvů a nechala auto jet dál. Další řidič mi určitě zastaví, říkám si a já mám ještě trochu času se kochat.

Moje samota trvá přesně dvě minuty. Zastavuje mi velká bílá Kia, vpředu sedí starší elegantní dáma a na místě řidiče sedí její syn, jak za chvilku zjistím. Soukám batoh i sebe na zadní sedadlo, teploměr na palubní desce ukazuje mínus patnáct, trochu mě to venku vychladilo.
Řidič mi říká, že jedou do Akureyri. Pro změnu teď valím oči já a dvakrát se ujišťuju, jestli mě můžou vzít až do města, že tam taky mířím. Smějí se oba a říkají, že to není vůbec problém. Syn mi pouští topení, znovu pozvolna rozmrzám. Vyptávají se mě, jestli cestuju, odkud jsem a jsou moc milí. Maminka nemluví anglicky, tak opět vytahuji svoji „excelentní” islandštinu a lámu prvotní ledy. Jsou nadšení, vypraktikovala jsem s nimi všechno, co si pamatuju a co jsme potrénovali před chvilkou se Stefanem a oni mi chválí přízvuk. Chvilkama si povídáme, zvědavě se mě ptají na nejrůznější věci, jako třeba jak dlouho jsem na Islandu a jak se mi tu líbí a pak si povídají mezi sebou. Mě kolíbá teplo a hory venku. Skoro usínám – vzpírám se tomu, ale vzrušení z cesty i vymrzlá chvilka v horách mě přemáhá. Zavírám oči, když mě vytrhne dotaz, jestli chci kávu. Oči mi zahoří láskou a nadšeně třesu bradou v souhlas. Stavíme na Marsu – teda tady tomu říkají Mývatn, ale já zas jenom koukám s otevřenou pusou. Ta země vedle toho nepřirozeně modrýho jezera regulérně prdí! A smrdí to dost. Pára stoupá několik desítek metrů a rozptyluje se v obloze...
Krajina je teď víc hnědá než bílá a vypadá to opravdu trochu jako z Marsu, termální prameny a gejzíry jsou všude kolem. Chtěla jsem si prohlédnout víc, bohužel močák mi už důrazně naznačuje, že jestli hned nepůjdu, čeká mě pěkný nadělení.

Vylezu z toalet a hledám „svoje” auto, trochu mě bere panika, protože nikde nevidím ty moje islandský zachránce, ale když se otočím, vidím jak se na mě směje maminka z výlohy a mává na mě, ať jdu dovnitř, syn mi hned u dveří dává do ruky kafe a ptá se mě, jestli mám hlad, odpovídám, že jsem v pohodě a celej kalíšek kafe piju skoro na ex. Výhoda islandského kafe je, že si dolejváš z termosky, kolik chceš – takový „all you can drink – ale my za Tebe nezodpovídáme, jestli se ukafuješ k smrti”. Druhej kalíšek si beru s sebou a když chci platit, maminka mě něžně pohladí po ruce, jemně mě odstrčí a s úsměvem řekne – „ekkert mál” – taková fráze, která znamená něco jako „žádný problém” nebo pro mě spíš něco jako – „to je v pohodě – to neřeš“.
Chtěla jsem namítnout, že to kafe koupím já, ale když jsem pohlédla do jejích ledově modrých očí, neodvážila jsem se a poděkovala jsem.

Nasedneme do auta, já regulérně svlíkám švédský svetr, i funkční mikinu a zůstávám v merinu a bavlněným triku. Uvelebím se do sedačky a v ruce svírám kalíšek s kafem, snažím se přemoct únavu. Uháníme kolem jezera. Vyprávím svůj jediný vtip o ztraceném Islanďanovi v lese. Islanďani zmiňují, že tady zrovna George Clooney točí film, říkám, že vím, protože když přiletěli, byla jsem na letišti, ale Geroge jsem teda bohužel neviděla. Určitě by si mě totiž všimnul a chtěl by mě obsadit do svého nového filmu a já bych ho musela odmítnout, protože bych si učitě nedokázala zvyknout na to vedro ve městě Andělů.
Maminka mluví o tom, že George je pěknej a já souhlasim, sice už je trochu mimo moji věkovou kategorii, ale komu to vadí, ženatý stejně neberem. Snažím se udržet konverzaci, abych neusnula a po další hodině cesty vjíždíme do několik kilometrů dlouhého tunelu a bavíme se o plánech na víkend. Vyprávím o kamarádce, za kterou jedu. Když vyjedeme z tunelu, maminka vydechne a zlehka řekne: „Akureyri.“ Dívám se z okénka a vidím rozbouřenou hladinu, město se rozkládá na druhém břehu. Přejíždíme most, který protíná fjord a vlevo se nachází přímo na vodě přistávací dráha místního letiště a vpravo se lehce rozevírá hladina moře. Na druhém břehu už nás vítá město, které se táhne až k obzoru. Město, kde strávím dva dny, se rozléhá několik kilometrů v nejdelším islandském fjordu, který je zakousnutý několik desítek kilometrů do vnitrozemí.

Řidič se mě ptá, kam jedu a já jsem zase trochu v šoku, protože mě nakonec vezou až před dům a když se snažím trochu protestovat, maminka jen lehce mávne rukou na uklidněnou a pronese svým jemným hlasem opět „ekkert dál“ – neřeš.
Bleskově na sebe natáhnu péřovku a mikinu i se svetrem strkám do batohu. Rychle se loučím s islandskou rodinou, moc děkuju, přejeme si vše dobré a Kia během minuty mizí na rohu ulice.

A já jsem tady. Po čtyřech a půl hodinách, cíl dosažen, po zastávce na nejkrásnějším místě v horách se sněhem a jen se dvěma stopy.
Slibuju si, že se už nebudu tolik divit, že jsem zrozená pod šťastnou hvězdou a že budu pořád vděčná a přijmu všechno, co přijde.

Stojím před domem a jdu zaklepat na cizí dveře, za kterými budu dnes spát.