Majestátní sob aneb první stop

doba čtení: 9 minut

Je šest ráno. Stojím ve sprše a horká voda mě bičuje do zad. Okolo mě to smrdí jako puklý vejce, protože horkou vodu na ostrově stahují přímo z termálních pramenů. Po pár týdnech už ale tuhle vůni člověk nevnímá. Vylezu ze sprchy, zabalím se do ručníku, z vlasů mi kape voda, kouknu na sebe do zrcadla, v obličeji se mi zračí únava. Namaluju se a začnu na sebe vrstvit oblečení. Spodní prádlo, legíny z merina, merino triko s dlouhým rukávem, bavlněné triko, funkční mikina, zateplený kalhoty, švédský svetr s liškou, kulich, péřovku, pláštěnku a na nohy nakonec robustní italský pohorky, ve kterých mi zima nebude ani při mínus dvaceti, doufám. Nabalená jako tučňák se kolíbám do pokoje, beru poloprázdný batoh s velkou svačinou a pyžamem, v postranní kapse vyčuhuje termolahev s čajem. Opouštím byt a vyrážím.

Mám tři dny volno a jedu navštívit Nikol do Akureyri, města vzdáleného necelých tři sta kilometrů. A jedu stopem. Je to tady celkem obvyklý způsob dopravy, protože autobus jezdí dvakrát týdně a vlastní auto, kterým bych mohla jet tak daleko, nemám. Zatím. Sice je už trochu po sezoně a nejezdí tolik aut, ale snad budu mít štěstí. Krátce po osmé šlapu už pár kilometrů za městem. Minula jsem letiště i vesničku, kde se nachází nejbližší pekárna a procházím se volným krokem okolo ohrady s islandskými koňmi. Zvědavě si mě prohlíží podsaditý cvalík hnědé barvy a o kus dál se pase dalších pár koní. Islandští koně jsou menšího vzrůstu a působí lehce nedorostlým dojmem. Zajímavostí je, že od roku 930 se nesmí žádné jiné druhy koní na Island vozit, takže si islandský kůň udržuje po staletí čistý rodokmen. Jsou unikátní. Často je vídám ve stráních, kde si polehávají a odpočívají. Pokud vím, koně si prý polehávají jen v případě, že se cítí v bezpečí, tady to ale taky vypadá, že si chtějí zároveň ale i pohovět, protože se do nich často opírá ostrý vítr. Koňská duše se podle mě celá zračí v jejich oku. Laskavost, přímost a klid. Hluboký klid. Chvilku si hladím hnědáka, který při mém rozmýšlení došel až na kraj ohrady, a pak se vydávám dál.

Za farmou si stoupnu a poprvé v životě zvednu palec na stopa. Minou mě asi dvě auta a já pomalu pokračuju dál. Fouká, jsou mínus dva stupně a obličej mi trochu odumírá zimou, až mi úsměv doslova mrzne na rtech. Jsem ráda, že jsem si doma nezapomněla rukavice. Mám kamínek ve svý velký botě, co mě rozčiluje, ale odvezu ho až na konec dnešní cesty, protože zouvat se nehodlám. Taky zjistím, že nemám kapesník. Chvíli to řeším a pak nechám nudle zvolna téct do šály. No co už, je prostě zima a já nemám kapesník. Vyčkávám a pomalu jdu a palcuju každé auto.

Trvá to asi deset minut než mi zastaví strejda Stefan a ptá se, kam jedu. Říkám, že Akureyri. Valí na mě oči a odpovídá, že mě může vzít jenom dvacet kilometrů, na rtech mám stále zmrzlý úsměv a odpovídám, že jestli mě může vzít kamkoliv, budu ze srdce vděčná. Snaží se mě odradit tím, že mi říká, že v horách sněží a že tam může být zlé počasí. Dál se usmívám. Vidí, že se mnou nehne a pozve mě do auta. Hážu batoh i sebe do jeepu a vyrážíme. Pomalu začínám rozmrzat a Stefan na mě pouští topení. Povídáme si. Stefanovi je přes padesát, umí jen pár slov anglicky, ale když zjistí, že se učím islandsky, celej roztaje a nadšeně spustí, po chvilce si uvědomí, že asi nebudu všemu rozumět a začneme trénovat slovíčka a krátké věty, který už umím a nakonec se domlouváme rukama nohama, a to nám vlastně jde nejlíp. Když se sejdou fajn lidi, vždycky se přece nějak domluví. Pracuje pro islandský silnice a dálnice. Projíždí okolo a dívá se, jestli je vše v pohodě a zda není někdo v nesnázích. Vypráví, že má dvě děti a že tuhle práci dělá celý život a pak mě znovu upozorňuje, že je dneska zima a že to není dobrý jít do Akureyri. Říká, že v horách před námi už sněží. Zamyšleně kývám, ale už jsem na cestě a vracet se nebudu, ozve se znovu moje tvrdohlavost. Projíždíme měsíční krajinou, daleko na obzoru se odhalují hory pokryté sněhem, zasněžená cesta začíná ledovatět. Potkáváme dvě auta - turisti, kteří bez blinkrů staví, kde je napadne, je to dost nebezpečný a Stefan na to dost nadává. Veze mě dál, výhled z auta se mění, na vrcholcích hor leží několikadenní sníh a na dálnici číslo jedna, která se vine krajinou řídne provoz. Trochu znejistím a přemýšlím, jak dlouho mi bude trvat, než se do města dostanu a jestli to vůbec bude dneska. Stefan se na mě povzbudivě usmívá a je vidět, že si rád s někým popovídá, já už jsem rozmrzla a začínám se potit, užívám si povídání i cestu…

Najednou můj zachránce a řidič přibrzdí a ukazuje dolů ze srázu někam do sněhu. Mrkám a nejdřív nic nevidím, snažím se zaostřit do bílého sněhu a spadne mi čelist. Nejdřív spatřím majestátního soba a pak další a další, je to stádo asi o deseti kusech. Užasle na ně hledím a zadržím nadšením dech. Poprvé v životě vidím soby, pro mě jsou obrovští. Jejich na pohled hebká srst vypadá jako odstíny sněhu a kamení, a proto je těžší je v krajině rozpoznat. Od čenichů jim jde pára a ve vzduchu se míhají jejich měkká paroží, které zdobí nejen samce, ale i samičky. Doslova se ženou dolů z kopce k první zatáčce a během několika vteřin jsou pryč. Sobi žijí jen na několika místech na světě a zbývá jich už jen několik milionů kusů, pro lovce je to skvělá trofej a člověk je téměř vyhubil. Naštěstí dnes jsou většinou chránění.
Poprvé na mě dýchla majestátnost a divokost místní přírody prostřednictvím těchto nádherných zvířat. Někdy mi přijde, že jsme se odtrhli od přírody, že tyhle krásy často nejsme schopni vůbec vnímat a s citem je prožít. Ale já jsem dnes dojatá.

Stefan se usmívá a říká, že má taky radost, protože sám soby nevidí často. Mrkám z okýnka, jsme uprostřed ničeho. Měsíční krajinu pokrývá tenká vrstva sněhu, hory se tyčí monstrózně před námi, slunko se ukrývá za horou, obloha je klidná a bílá, ale nesněží. Dobře pro mě. Uháníme po jediný islandský dálnici a Stefan říká, že mě odveze ještě o kousek dál a že to nevadí. Snažím se mu vysvětlit, že nemusí, že to zvládnu a on odmítá s tím, že mě nenechá ve sněhu. Odvezl mě víc jak sto kilometrů od místa, kde mě nabral.
Zastavujeme. Stefan mi dodává odvahy a říká mi, že je dobrý počasí a je dobře vidět. Pojedou turisti a vezmou mě hned, není čeho se bát. Usmívá se na mě a ptá se, jestli si mě může vyfotit na památku. Trochu si myslím, že bude pátrat po svých kamarádech, kdo mě zná. Pak ještě dodává, že se potkáme v bonusu a loučí se se mnou, zabouchnu dveře od auta. Auto nastartuje a během minuty mizí za kopcem.

Jsem tu sama. Stojím na silnici s batohem na zádech uprostřed ničeho a říkám si:
Neboj, to zvládneš, Heřmánku, je to jen trocha sněhu, máš svojí šťastnou žlutou pláštěnku a lidi Tě tu nenechaj.
Hned jakmile někdo pojede okolo.