Eště chvilku a hurá domu!

doba čtení: 9 minut

Budím se v devět. Oknem prosvítá slunce, před chvílí se rozednilo a venku je nádherně. Ještě se muchlám do spacáku, ale po další půlhodině z něj stejně vylezu. Čeká nás relaxační sobota. Přesouvám se do kuchyně, smažím vejce a peču toasty se sýrem. Mám hlad jako vlk. Pozvolna snídáme, plánujeme den a dojídáme meruňkový radosti, který jsem dostala na cestu. Kupujeme kafe na hlavní ulici a pak se procházíme okolo fjordu a nasáváme teplo od sluníčka. Je krátce po poledni, ale slunko je tak nízko, že ve mně vzbuzuje pocit, že vstalo před malou chvilkou. Koukáme do průzračných vln moře, chvilku sedíme v dřevěném altánu, rozjímáme, dýcháme a mlčíme… mrzne mi zadek, ale za těch pár paprsků sluníčka a zvuk moře to stojí. Oči se mi topí ve fjordu a já pátrám po hladině, jestli nezahlédnu kousek velryby, občas tu prý jsou, ale asi odplavaly za teplem a ukážou se zase na jaře. Chvilku se projdeme a vracíme se zpět do města - trvá to asi tři kroky.

“Ty kalhoty nejsou špatný” dumám, nechce se mi nic moc kupovat, ale vzhledem k tomu, že mám jedny teplý leginy a jedny zazimovaný nepromokáče, který mi začínají padat, jedny džíny by to asi chtělo.
“A jakou máš velikost?” ptá se mě Nikol.
“No, doma mám čtyřicet šest, to víš, velkej zadek” vysvětluju, když vidím její udivený výraz.
“Tyhle jsou čtyřicet čtyři, to Ti bude..” konstatuje a cpe mi džíny. Nesouhlasím a odmítavě vrtím hlavou, ale už jsem v kabince. Natahuju na sebe gatě a zjišťuju, že je mám jako hobit, nohavice mi končí mezi lýtkem a kotníkem. Koukám na to a nerozumím tomu.
“Můžeš nosit vysoký ponožky, to je teď in” odvětí. Kulím oči a odmítám
“V zimě?? Na Islandu?! To fakt ne!” Nikol dost neochotně souhlasí, bere do ruky kalhoty, mumlá, že mi stejně byly velký a mizí někam do obchodu. Za okamžik je zpátky s dalšíma kalhotama. Nasoukám se do nich poměrně hladce, zapnu je a koukám na sebe do zrcadla.
“Ty jo, já jsem teda fakt zhubla nějak hodně” Zkoumám se v gatích od shora dolů, studuju si zadek v zrcadle a vidím, že je fakt nějakej - řekněme - malej. Vzhledem k tomu, že pořád a neustále jenom jím a to s největší láskou a chutí, kterou můžu, je dost zvláštní, že čím víc žeru, tím víc hubnu. Nevím sice, jak je to možný, ale kdyby to šlo prodávat, byl by to můj největší trhák. 
“No vidíš, že Ti jsou a to je čtyřicetdvojka, nad ničím nepřemýšlej a vezmi si je!” razantně rozhoduje Nikol. Kupujeme ještě jedno triko a jedny šaty, to kdyby náhodou v zemi ledu a sněhu byla nějaká příležitost k sociální interakci, kde by se vyžadoval jinej dreskód než nepromokáče a pohorky.

Ještě zastavujeme v obchodě se značkou Icewear. Prohlížíme islandské sportovní oblečení a suvenýry, oslovuje nás milá Julia z Keni, která je usměvavá a začne si s námi povídat. Vdala se za Islanďana před několika lety a islandsky už umí a sama říká, že naučit se tenhle armádní jazyk, jak ho sama přezdívá, není lehký. Povídáme si o všem, o životě na islandu, o zvycích, taky o jejím manželovi, že jsou všichni chlapi stejný, nakláním se k ní a v legraci jí šeptám, že jí řeknu tajemství - existuje rozvod. Směje se a říká, že má manžela ráda a chce si ho nechat a že doufá, že se nerozvede, když už je to tady taková tradice. Na Islandu je totiž obrovská rozvodovost.
Nic nakonec nekoupíme, mně se trochu uleví, protože z toho shromažďování mi jde hlava kolem.

Vyšlapeme další tři kroky k domečku, ve kterém se ukrývá kafe z termosky a teplé vafle. Objednávám si a od slečny za pultem dostanu kompliment k mému islandskému přízvuku. Říct si o jedno kafe a jednu vafli zvládám, ale do větších povídání bych se nerada pouštěla, alespoň ne teď. Rozmrzáme nad horkým šálkem a povídáme si s Nikol o dalších plánech. U Nikol doma balím batoh a skoro se do něj nevejdu. Večer opět usedáme do Backpackers, dáváme si křidýlka, pivo a šachy. Během chvilky se začnou trousit naši známí ze včerejška a ptají se, jak jsme dopadly a jaký jsme měly den. Všechno je tak příjemný a hezký, že mám pocit, že se nacházím mezi letitými přáteli a že tu místní univerzitu už studuju roky. Po chvilce se k nám připojí Thomas a říká, že na Vánoce bude mít nejspíš cestu okolo Egilu a že můžeme na pivo a zve mě kdykoliv do Aku, že tu mají v bytě místo na přespání, že snad brzo zase a že jsem tu kdykoliv vítaná.
Kolem druhý padám na karimatku a budík dávám na šestou.

Budím se ještě před budíkem, necelý čtyři hodiny spánku se na mě už podepisují a záda značně protestujou, kocovina ale není, takže den může začít. Balím poslední věci do batohu, vážu na něj boty, který jsme koupily a po chvilce se nabalená s Nikol loučím a nechce se mi. Kdo se o ní postará, když já tu nebudu? Po tomhle intenzivním, skoro až neuvěřitelným víkendu, ji mám ještě radši, je jako moje mladší ségra, jenom je trochu víc praštěná. Mávám jí z cesty a otáčím se i těsně před zatáčkou, jestli tam ještě je. Čeká u dveří a směje se na mě.

Město ještě spí, všude je tma, kráčím tichou ulicí a pozoruju lampy, které osvětlují všechny kouty. Na Islandu není skoro žádná kriminalita a myslím, že jsem se nikdy v žádné zemi necítila takhle bezpečně. Mrzne. Přidávám do kroku a za dvacet minut jsem na zastávce, respektive u jednoho sloupu, kde je lavička a u ní malá cedulka s číslem autobusu padesát šest, ten je můj. Na lavičce sedí babička, očka jí září a už z dálky mě islandsky zdraví a přeje mi krásné ráno, vedle ní je obrovský černý kufr, na kterém je malý batoh. Je z Nizozemí a cestuje po Islandu sama, jezdí sem každý rok a říká, že tu byla poprvé v šestadvaceti a že se sem každý rok vrací na dva týdny. Vypráví mi, jak cestuje a že ji tu na Islandu po těch letech už znají, ani se nedivím, tady se znají skoro všichni. Když se na ni tak dívám, říkám si, jestli taky budu taková za čtyřicet, padesát let, cestovat sama, užívat si každý moment. Pak si uvědomím, že tohle dělám už teď a nemusím čekat na důchod. Po chvilce se k nám připojuje další babička - Islanďanka, jeden chlápek bez batohu a puberťačka, co má místo čepice obrovský sluchátka. V osm hodin dorazí minibus, my se “nalodíme” a když projíždíme okolo fjordu, nad horami se objevují červánky, přikrejvám se bundou, skládám se do sedačky, lámu si krk a padám do kómatu. Budím se asi za hodinku, koukám ven, jsme před Mývatnem, sluníčko svítí a všude kolem je sníh, napadlo od pátku. Neudržím víčka otevřená a zase usínám, babičky za mnou štěbetají a já jsem únavou ukolíbaná do spánku. Autobus zastaví a to mě probere, tělo mám úplně ztuhlé, potřebuju se protáhnout, beru bundu a lezu ven, je asi mínus dvacet, stojíme na parkovišti, kde se krčí jenom jedno auto, náš řidič kouří - má povinnou přestávku a všude je bílo. Během chvilky je mi zima a tak lezu zase dovnitř, babička na mě tyčí prst a říká, že jsem zmeškala nádherný výhled. Omluvně se usmívám a odpovídám, že ho uvidím na jaře. Přikyvuje a schvaluje mi to. Islandská babička plete, je to tu takovej národní sport. Vydáváme se na poslední kus cesty. Široko daleko není jiná silnice a místní ovce se taky rozhodly, že ji na chvilku využijí, takže vyčkáváme pár minut než nás holky pustí a vyjíždíme poslední kopec. Před námi se otevře údolí, vidím letiště i jezero a za ním město bez semaforů, které osvětluje zimní slunce.

Tak tady jsem doma, aspoň na chvilku.