Když hledáš jezero a najdeš polární zář

doba čtení: 7 minut

Vysvětluju svýmu šéfovi v angličtině, že se neříká “skoda”, ale že to naše malý český auto je prostě “ŠKODA” Trochu mi oponuje, že na Islandu se těmhle oblíbeným autům říká prostě “SKODA” už hodně let. Škodovky jsou tu opravdu jedním z nejoblíbenějších aut, jak sám šéf potvrzuje. Pomáhám v kafeterii na místním malém letišti, kde lítá malý vrtuláček dvakrát za den a kde jsem sama před víc jak dvěma měsíci přistála. Obsluhuju, kasíruju, vařím kafe a občas namažu nějaký ten sendvič, trochu praktikuju islandštinu a usmívám se na cestující, kteří z našeho východu mizí.
Přijdou dva kluci, anglicky si objednávají kafe a když slyším jejich přízvuk, zpozorním... tohle znám. Trochu se mi rozbuší srdce a když si kluci nalévají kafe z bezedné termosky, kterou stále doplňuju, šeptám šéfovi, že to jsou asi Češi, usměje se a začne opakovat nahlas -
“skoda skoda skoda”
a já v automatickém reflexu anglicky odpovím: “No, it's ŠKODA!!l”
odpověděla jsem tak důrazně, že oba kluci naskočili ve svých svetrech, bleskově se ke mně otočili a ten jeden stydlivě říká:
“Czech?” a já se usmívám a přikyvuju a ptám se česky:
“Domů, domů?” oběma se na tváři objeví velký úsměv a vesele přikyvují.
Jedou domů po sezóně, za chvilku se vyrojí ještě pět chlapů z jejich stavební party a všichni to jsou Češi. Jedou domů na zimu a na jaře se vrací zpět.
“A ty jsi tu nastálo?” ptá se jeden
“ jojo, napořád a nebo na dýl…” přikyvuju s pyšným úsměvem a když slyším sama sebe tohle říct nahlas, uvědomuju si, jak moc to pro mě znamená a jaká je to pravda a že to teď takhle cítím...
za chvilku tu budu čtvrt roku a zářím. Zářím svým vlastním světlem - ljós
S klukama ještě chvilku povídám, loučí se se mnou.
“Hodně štěstí, ať se Ti daří a hlavně se opatruj” usmívá se na mě kluk, kterýho znám pět minut a ani nevím, jak se jmenuje.
“Děkuju, ať se vám taky daří a zase přijeďte, budu vás tady čekat na jaře, kluci...”
Celá parta se se mnou postupně rozloučí dobrosrdečným “ahoj” a věnují mi poslední úsměvy než zmizí na check-in. Je to krásný potkávat v zahraničí Čechy.
Vždycky jsem potkala jenom skvělý lidi, usměvavý, starostlivý a nápomocný a vždycky cítím takovou nostalgii a na krátký okamžik mě zaplaví myšlenky na domov, který je jenom tři tisíce kilometrů vedle.

Je to zvláštní být daleko a zároveň vědět, že je to tak správně. S láskou se dívám do hor každé ráno, i když jsem předtím žila třináct let ve městě. Vždycky jsem v napětí, jestli na mě ráno vykoukne slunko, nebo mě pokropí déšť a poslední dny už celkem dost sněží. Cestou do práce studuju počasí na jezeře a snažím se odhadnout, jaký bude dnešek. Beru to s úsměvem, užívám si každý den a usmívám se na každého, koho potkám. Našla jsem i tady přátele a učím se říkat si o pomoc, když ji zrovna potřebuju, není to snadný, ale je to potřeba. Často utíkám do bazénu a prohřívám se a ráda se procházím a rozjímám nad tím, jaký mám štěstí, že můžu jít kam chci a že to vůbec není špatný a dá se to pěkně užít, ten život.

Po práci kolem páté odpoledne se vydám na další procházku. Venku už je hluboká tma. Kalendář říká, že je teprve listopad, ale mně to tu připadá, jako hluboká zima v pohádce od Lady. Všude okolo se leskne sníh a ve světle pouliční lampy mi to připomíná vánoce z dětství. Procházím se neprohrnutou cestou, takže místama se propadám do sněhu až po kolena. Míjím farmu a obcházím hotel, poslední kousky světla z oken hotelu mi svítí do sněhu. Zebou mě ruce a od pusy mi jde pára, mrze až praští a mně umrzly řasy. Předemnou leží tma a jen tuším, že se předemnou rozkládá jezero, které se táhne od horizontu k horizontu a traduje se o něm, že v něm žije islandská lochneska, jezero je dlouhé několik desítek kilometrů a teče do něj voda z ledovce. Zkouším jít dál k jezeru, ale propadám se do sněhu až po stehna. Chvilku to ještě zkouším a pak to vzdám. Hrabu se ze sněhu, všude je klid a ticho. Rozhlídnu se kolem sebe, napínám oči, jestli uvidím aspoň kousek jezera. Koukám po hvězdách, počítám hvězdy velkého vozu, na kterých leží mlha. Uvědomím si, že na voze ale přece není žádná mlhovina, snažím se zaostřit a uvědomím si, že se mlha pohybuje a mění tvar celkem rychle. Ukazuje se a zase mizí a pak se znovu ukáže s ještě větší intenzitou a začne zelenat. Spadne mi brada a koukám na to dílo na nebi. Ukázala se mi Aurora, severní polární záře a já mám poprvé možnost zahlédnout tenhle zázrak vesmírného počasí. Myslím, že je to vlastně jeden z turistických taháků, proč cestovatelé míří hlavně na Island. Je tu velice malý světelný odpad a dají se tu pouhým okem pozorovat hvězdy z parádní dálky. Pozoruju tu zelenou tančící nádheru, která se mění v jednu chvíli v draka a za malou chvilku už zase mizí a zůstane po ní jen odlesk dračího ocasu. Na tváří mi umrzá krůpěj slzy, dojímám se, jak je příroda nádherná a čistá a že z ní člověk může čerpat nejvíc síly. Chvilku tam ještě stojím a přemýšlím si nad tím, že jsem tady správně a že sice nevím, co bude zítra nebo za měsíc, ale že teď mám určitě být tady a nikde jinde.

Na rameni mám od spirituální tatérky vepsáno ke hvězdám a tady jsem nejblíž, k nim i k sobě.