Nezapomenutelný vánice a parádní zima

doba čtení: 6 minut

Venku je mínus sedm. Rozdejchávám se v teplý vodě, která má asi třicet osm stupňů a koukám přes okraj. Do černý ledový vody, temnější než zamračená obloha, do vody, která už skoro není tekutá a odhaduju, že má tak půl stupně. Hladina se potichu rozvaluje a táhne se jako med, kousek od žebříku už je jenom ledový okraj kry, která spolu s čerstvě navátým sněhem pokrývá celý zbytek jezera.
Venku je mínus sedm a já fakt lezu přes okraj horkého bazénu do černý díry. Myslím si, že by to průměrného muže zbavilo veškerých tělesných potřeb minimálně na pár dní. Ženský maj smůlu, přežijeme všechno. Nohy mi pomalu kloužou po žebříku a prsty se noří do ledový vody. Okamžitě mě do lýtek začnou agresivně bodat jehličky chladu, pokouším se sestup urychlit, nohama zůstanu na poslední příčce žebříku, a rychlým pohybem se potopím až po uši do příšerně ledový temnoty, z vody mi kouká už jenom žlutá pletená čepice s bambulí a zápěstí, který mi křečovitě přimrzlo k žebříku. Snažím se popadnout dech, ale hrudník jakoby se mi smrsknul a hlasivky odmítají cokoliv komentovat. Místo počítání hekám a hlavou mi šíleně řve:
"Ty ses úplně zbláznila, okamžitě vylez, nebo tady umřeme!"
Hekám do deseti a místo dalšího heknutí mrštně vylezu z vody. Je mi na vzduchu v mínus sedmi o dost tepleji a vůbec mi nevadí, že začalo znovu sněžit. Lezu do horkého bazénu, nejdřív mě všechno pálí, ale pak se všechno krásně uvolní, já se nadechnu a řeknu:
“Ty vole, já jsem ale fakt magor!” já vím, máma by na mě nebyla moc pyšná za ten slovník, ale taky je mi jasný, že by tam nikdy nevlezla a kdyby jo, byl by její slovník vybranější než chlapů, co každý ráno fáraj do dolu.



Vytrvale sněží už několik týdnů. Silničáři tu pracují skoro dvacet čtyři hodin denně, trávníky na okrajích cest jsou navršené sněhem do několika metrů. Vánoční osvětlení je umístěné na domech i na lampách, po celém městě je světýlky ozdobeno desítky stromů různých velikostí. Na to, že jsem tak dlouho žila v Praze a sníh znala jen z vánočních filmů, jsem si tuhle vánoční atmosféru už na konci listopadu zamilovala.
O dost míň se to líbí Vindurovi, mému pracovnímu autu. Je to stařičký Volkswagen Polo, stříbrné barvy, který má pohon jen na dvě kola a nemá rád sníh. Naší jedinou záchranou jsou často hřebíky na gumách a díky tomu jsme neskončili ve škarpě, prozatím. A tenhle můj Vindur, který v Islandštině znamená "Vítr", si někdy na silnici dělá co chce, obzvlášť, když je všude okolo led a sníh a rozdíl zpoza volantu nepoznám. Často si říkám, jestli já řídím Vindura anebo Vindur řídí mě. Myslím, že zatím je to půl na půl. Každý ráno trnu, jestli dojedeme do práce. Večer ve zprávách hlásili, že bude hurikánovej vítr, slyším ho celou noc, jak se opírá sněhem do celého města. Ráno je Vindur po kola ve sněhu, vytrvale odhrabávám, ometám sníh a škrábu, patnáct minut ho prohřívám, abychom vyjeli. Sníh mi nafoukává pod kalhoty, pod bundu, nevím jak, ale i do rukavic, taky do obličeje i do očí a nosních dírek, pusu neotvírám. Myslím, že svojí žlutou pláštěnku už nosím jen proto, aby mě mohli najít někde pohozenou a odfouknutou v příkopě identifikovat, že ten kus ledu jsem byla kdysi já.

V celým městě nejde elektřina, nakonec se soukám do auta a vyrážíme do práce. Blizard nás háže ze strany na stranu, připadám si jak nudle v bandě a s Vindurem se bojíme oba, jedeme deset kilometrů v hodině. Všude kolem zuří vítr, sníh, déšť a nevidím ani letiště, ani silnici, vlastně nevidím vůbec nic.
Bílá tma. Letiště má jako jediný elektřinu, svítí do mlhy, konečně. Byly to nekonečný čtyři kilometry, který jsem před dvěma měsícema jezdila na kole, parkujeme. Vindur stojí a vítr se do něj opírá tak, že se celý auto doslova kejve. Prosím ho, ať na mě počká, zavrčí, když řadím jedničku a já se skoro křižuju než vylejzám ven, beru batoh, kterej mi hned spadne na zem a vypadne z něj počítač přímo do sněhu, zírám na to a nezmůžu se na slovo. Stejně by to nikdo neslyšel. Rychle sbírám počítač, cpu ho do batohu a ve svý žlutý pláštěnce se houpu ze strany na stranu jako bych kráčela po palubě lodi uprostřed bouře, vítr se do mě opírá zprava a zleva, asi i zespodu. Spadla jsem na zem a skoro jsem si rozbila bradu. Ale v pohodě, mám přece ještě další dvě. Z posledních sil odemykám letiště. Soukám se dovnitř, sundavám pláštěnku a koukám ven a říkám si, že to bude dneska moc hezkej den.