Ejhle zuby!!! Otesánek si zvyká?!

doba čtení: 12 minut

Mžourám do tmy, cítím vůni čistého povlečení, z hlavy si stáhnu peřinu. Pořád mě obklopuje neproniknutelná tma. Nevím, jestli je ráno nebo večer. Rukou šátrám po posteli a hledám mobil. Když se obrazovka telefonu rozsvítí, displej ukazuje 4:46. Ráno. Ještě pár hodin si můžu pospat, než vyrazím do práce, ale začnou mi chodit myšlenky. Už je to pár týdnů, co jsem přiletěla.

Všechno se změnilo a měním se postupně i já. Každý den něco nového potkávám a taky si zvykám. Celkově vnímám zpomalení, na Islandu není tak citelný tlak, stres a ani rychlost.
Naše dva supermarkety otevírají až v deset, zavírají kolem šesté večer a když si nenakoupíš, nejíš. Benzínka, kde točí zmrzlinu pro urgentní návaly chutí, zavírá v deset.
 Čeká mě dlouhá zima a není kam pospíchat, když už vím, kam si dojít pro potřebnou zmrzku. Jako první a úplně nejdůležitější si uvědomuju svůj apetit. Vlastně si můžu připsat prvenství v „Otesánkování“ – ráno nevylezu z bytu, aniž bych si nenamazala dva chleby tlustou vrstvou nutelly. Před odchodem kontroluju obě svačiny v batohu, oběd si dám někde po cestě a čokoládu si dávám před večeří a po druhý večeři pro změnu čokoládovou zmrzlinu. Taky není problém vyluxovat přes noc lednici anebo si dát řízky od spolubydlící o půl třetí ráno. Kam se to ukládá, nevím, protože nepromokáče mi začínají na bocích lehce padat.

Snažím se ukonejšit hladový žaludek a převaluju se v posteli až do půl šesté. Ploužím se do koupelny a leknu se. Hádáš správně – lekám se sebe, nebo spíš mých vlasů. Moje vlasy nikdy nebyly poddajné. Vždycky si dělaly, co chtěly, rostly kam chtěly a zkrotit je, skončilo v podstatě pokaždé tragicky = výsledek byl horší než předtím. Nicméně bych nečekala, že moje kudrny vezmou Island jako svou osobní výzvu ve snaze pokořit všechny přírodní zákony. Především ten gravitační. A ono se jim to ještě navíc daří! Přestávám se úplně česat a když je nejhůř, narazím si svého žlutého kulicha. Čepice to vrabčí hnízdo na chvilku schová a mně aspoň není zima na hlavu.

Druhá půlka září přinesla vítr a poprašek sněhu, který zatím jen někdy cukruje cesty. V některých dnech ale teplota klesá na několik stupňů nad nulou a já chodím v mikině a navlíkám si žlutou pláštěnku. Péřovku si ještě schovávám na později, až budou ty „ledovcový neteploty“. Taky zjišťuju, že všude pouští topení skoro na plno a že to skvělý termoprádlo, který mám, je třeba si oblíkat jen a pouze tehdy, když se chystáš na několikadenní trek do hor ve sněhu, protože pokud se takhle oblíkneš třeba na poštu, čeká Tě vlastní sauna ve tvým nepromokavým ohozu a deset minut čekání ve frontě znamená, že se jednoduše roztečeš.

V pošmournu mi zářivě žlutá barva mojí pláštěnky dodává energii, zároveň v ní zářím tak, že mě už na dálku pár lidí poznává, usmívají se a srdečně mě zdraví. Žlutý kulich, žlutá pláštěnka, bez který nedám ani ránu – jasná kapka. To vše se mění v nepřehlédnutelný Heřmánek. Můj šéf, který dostal jméno severského boha hromu si mě lehce dobírá a říká, že vypadám jako malý nešikovný elf. Směju se, protože odhaduji svoji velikost jako evropskou – tedy vcelku normální, ale šéf k tomu svému božskému jménu dostal zároveň dva metry na výšku a robustní postavu s pěstí, které by se každý, ne jen obr, rád vyhnul. Thor na mě shlíží ze své perspektivy a celkem svrchu, ale přeci jen trochu dobrosrdečně. V očích se mu zračí laskavost. Pracujeme spolu každý den a já každý den hledám nové vtipy, aby se nám s veselostí ukrátila práce.
Ten nejotřepanější a nejoblíbenější místní vtip je vlastně žertovní hádankou.

Co dělá Islanďan, když se ztratí v lese? Odpověď je jednoduchá. Postaví se.

Kdo na Islandu nikdy nebyl, možná mu tahle žertovina nepřijde vtipná nebo pochopitelná, ale nutno říct, že Island nejsou Krkonoše ani Jizerky, kde je stromů celý les. Island oplývá na mnoha místech měsíční krajinou, lávovým polem, nádhernými vodopády, ale stromy, ty aby člověk pohledal. Původně byl Island zalesněný, ale mořeplavci, kteří chtěli objevovat svět, většinu porostu vykáceli, aby mohli postavit lodě na své daleké a objevné plavby. Místní se sice snaží nové stromy vysazovat, dokonce je tu pár lesíků (lesy bych je opravdu nenazývala), ale většina stromků nepřesahuje velikost člověka. Třeba se to za pár let změní.

Ve volných chvílích se snažím trochu učit islandsky. Je to hrůza. Absolutně mi to nepřipomíná žádný evropský jazyk, všechno to tak nějak divně chrochtá, mlaská, opakovaně hledám výslovnost k přeškrtnutýmu písmenku Dé, další speciální písmenka si raději nepamatuju a marně přemýšlím nad tím, jak se mohlo stát, že Islanďani (asi někde cestou po moři) ztratili z abecedy písmeno Z. Když už toho mlaskání mám plný brejle, utíkám ven.

Do přírody. Kousek za domem máme velký park, ve kterém se ráda procházím a o několik kilometrů dál je vodopád. První vodopád, který jsem viděla na Islandu a pořád se k němu vracím. Fardagafoss. Stéká ze skály několik kilometrů od parku a řeka z něj teče až do jezera pod městem. Když vykoukne zpod mraků sluníčko, u vodopádu se projeví nádherná duha, která vypne oblouk těsně nad hladinou řeky a nebo přímo roste z vodopádu. Neskutečná nádhera, voda je přitažlivá, příjemná, hladí i zklidňuje. Navíc skoro veškerá voda na Islandu je pitná. Příroda je tu neuvěřitelná. Vodopády jsou tu doslova za každou zatáčkou a často protéká voda z vodopádu přes cestu a nebo v malých kaskádách okolo cest. Místy mi tenhle ostrov připomíná měsíční krajinu, červené hory plné písku, které se už halí do podzimních barev.
Podzim je časem mlhy. Ta si lehá přesně tam, kam se jí chce, do kopců, i do okolních fjordů a zakrývá vrcholky hor, chystá je na zimu a často skryje i vodopády. Mlha je bílá jako mléko a neproniknutelná jako nejčernější tma. Člověk se v ní může lehce ztratit a nikdy už nenajít cestu zpátky, i když se nachází několik kilometrů od města. Mléčný opar naštěstí vydrží maximálně několik dní a pak se zase vyjasní.

Jezdím pracovat na letiště a jezdím tam na kole. Půjčili mi v práci takovýho dobitýho horáka bez blatníků, a tak si myslím, že se k sobě celkem hodíme – já nešikovná a kolo v rozkladu – ideální kombinace. Někdy je to námaha – dopachtit se do práce, hlavně když se otočí vítr proti mně a já ač šlapu sebevíc, stojím pořád na jednom místě. Někdy je tady lepší kolo tlačit, než na něm šlapat. Občas mi do něj nasněží, někdy zaprší a nejhezčí je, když vyjde na pár okamžiků slunko. Nebývá to často a to je dobře, protože mi pak začne být celkem vedro. Zatím jsem ho nezlikvidovala, ale vypadá to, že tenhle stroj možná brzy zničí mě. Jezdím takhle do práce už dva týdny a začala se mi ozývat taková malá bolístka ve tváři. Ta neustává a já po pár dnech už nemůžu spát a doslova mlátím hlavou do zdi, cítím horkost v celé tváři. Pořád se přemlouvám, že to je jen tou životní změnou, novým prostředím a že si tělo musí zvyknout. Po šesti dnech, kdy už nespím vůbec, žádný prášek na bolest nezabírá a můj obličej se kulatí tak, že už mi zmizela i brada, mě Thor veze k zubaři. Bojím se. Říkám si, že jsem byla u zubaře před měsícem, abych měla jistotu, že mě nic nepřekvapí a ejhle, stejně mi to evidentně má dát něco vědět. Zubařka Edda – nejhodnější žena na světě, mi nejdřív udělá rentgen a pak mi klepne kladívkem do zubu. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal a skřek, který ze mě vyletěl byl k nezastavení. Ani jsem netušila, kolik nervových spojení v těle mám, ale dnes jsem je cítila všechny. Zubařka mě hladí po tváří a omlouvá se za způsobenou bolest. Bojím se ještě víc. Říká, že mám zánět po celé pravé straně v čelisti a sděluje mi možnosti. Zkusíme nasadit antibiotika a když to nezabere, tak je možnost vytrhnout dva zuby a nebo operace, v Reykjavíku nebo v Česku. Nepřipouštíme si ani jedna jinou variantu, než že antibiotika zaberou. Utírám slzy od bolesti, děkuju, a Thor mě veze do lékárny. Tam vyhláskuju slečně za přepážkou svoje křestní jméno a svojí kenitalu, což je něco jako rodné číslo a čekám. Po několika minutách se objeví lékárník se sáčkem léků a studuje etiketu. Tváří se, jako kdyby mu etiketu na lécích napsal Číňan nebo doktor. Nervózně se rozhlédne, mrkne na etiketu a pak na mě, odhodlá se a zeptá se mě anglicky.
„Ty léky jsou pro tebe?“ kývnu opatrně hlavou, jen tak moc, jak bolest dovolí.
„A jak se prosím Tě vyslovuje to Tvoje jméno?“ zopakuju tiše jméno bez hláskování. Lékárník uznale pokývá hlavou se slovy že to jméno je dost komplikovaný, já dostávám antibiotika i utišující léky, pak se dohrabu do postele, nadopuju se a nevím o sobě do druhého dne do večera. Mám dva dny volno, takže se kurýruju, jím akorát polívku a poprvé od doby, co jsem tady, nemám moc hlad. Antibiotika po několika dnech v bolestech zabrala, otok splasknul a žádná cesta, operace a ani konec islandského putování se nekoná - Ťuk na čelist!

Po prvním perném dnu v práci do sebe zvesela soukám čtvrtku kuřete, celej pytel rejže a štrůdl si třikrát přidávám.

Je mi celkově už o moc líp a po večeři se jdu na chvilku projít, venku už je tma. Ulice osvětluje oranžové světlo lampy. Vydám se cestou k parku, projdu se kousek okolo řeky, kde už světla z města nesvítí. Když se otočím k návratu, zarazím se. Stojím sama na mostě, pod kterým potichu bublá řeka a dívám se k nebi. Je jasná a klidná noc, která ukazuje hvězdy. Vidím na obloze slabou mlhu, zadívám se pozorněji a uvědomím si, že to je Ona. Velice slabounká, skoro nerozpoznatelná, se smaragdovým nádechem. Lehce mi před očima zatančí a zmizí. Obloha je zase čistá. Promnu si oči a hledám kousky té nádhery, už je ale definitivně pryč.

Právě jsem na pár krátkých okamžiků zahlédla svoji první polární záři.