Říkám Islandu ANO!

doba čtení: 11 minut

Pořád hubnu. Myslím si, že je to tím, že tu vůbec nedokážu v Bonusu ani Nettu, což jsou naše dva supermarkety, najít koblihy, dobrý sušenky, chlebíčky ani žádné zákusky, a protože nemám ráda polotovary z mražáku, v podstatě konzumuju jenom dělenou stravu. Na jedné straně ryby se zeleninou a na druhé – tuny čokolády. Přiznám se, že mi opravdu chybí rohlíky a loupáky, nikdy předtím jsem si ani neuvědomovala kolik pečiva dokážu zkonzumovat a jak moc mi teď chybí všechny ty croissanty, loupáky, šátečky, povidlový buchty, dalamánky i kaiserky. A o chlebu ani nemluvím. Typický český chleba s křupavou kůrkou, dozlatova upečený, natřený máslem a posolený. Mmmm... Na všechny druhy pečiva myslím, když strkám tousťák v plastovým pytlíku do lednice. Jedna Islanďanka mi totiž řekla, že chleba se jinak rychle kazí. Takže tousťák je v lednici, dveře od bytů ani od aut se nezamykají, před domy se většinu času povalují různá kola, kočárky i odrážedla. Říkám tomu malé islandské zvláštnosti.
Kriminalita tu v podstatě neexistuje a Island se udržuje na prvních místech světa v bezpečnosti i jako nejlepší místo pro život.

Posledních pár dní mě do práce vozí šéf, pořád se trochu zotavuju z bolavé čelisti. Když mám volno, tak spím a nebo chodím do parku. Island se mění a s ním i krajina, říjen napovídá, že bude měsícem červené a žluté barvy. Vzduch se ochladil a je v něm cítit hlína a vůně tlejícího listí. V parku už definitivně opadalo pár listnatých stromů a tvoří žlutě zabarvenou cestu. Brodím se listím, které mi pod nohama šustí a dívám se do řeky, bílé peřeje se lámou o kameny a dravě proudí korytem řeky. Na druhém břehu se prochází koně. Sice nesvítí sluníčko a je trochu spací počasí, ale mně to takhle vyhovuje. Aspoň jsem tu sama. Procházky o samotě mi vcelku dodávají sílu a zjišťuju, jak moc jsem někdy introvertní a jak mi tenhle čas o samotě pomáhá. Po dvou hodinách dorazím domů, obstarám sušičku, protože musím každých několik dní prát a hlavně sušit, abych měla co na sebe.

Zkontroluju všechny telefony, které jsem nechala na nočním stolu. Přišla mi smska z práce.
„Za hostelem je auto, jsou v něm klíče, vezmi si ho a používej ho do práce, až budeš potřebovat benzín, dej vědět“. Jsem v šoku. Sednu si na postel, tlak mi stoupne až do hlavy a hrudník se mi rozbuší. Já mám řídit?! Začnu horečnatě přemýšlet, jak je to dlouho, kdy jsem naposled seděla za volantem. Dlouho. Víc než několik let. Ano, řidičák sice mám, ale poslední roky ho používám jako druhý doklad nebo jako plastovou kartičku, kde je nehezká fotka a kterou často někam založím, nejlíp do knížky. Doufám, že při mě budou stát všichni svatí. Projdu se k hostelu, dojdu za roh, kde parkují firemní vozy a rozhlížím se. Stojí tam. Přibližně dvacet let starý Volkswagen Golf stříbrné barvy, má čtyři kola, všechny stěrače a bude od teď můj nejlepší kámoš. Otevřu dveře, sednu si po několika letech na sedadlo řidiče a rukama obejmu volant. Sedačka je pro mě daleko, šátrám pod sedadlem, než se mi podaří najít páčku a posunu se dopředu. V přihrádce najdu klíč zavěšený na fialové horolezecké karabině a zasunu ho do zapalování. Sešlápnu pedály a otočím klíčem v zapalování. Spojka brutálně zařve a já se leknu. Vozítko chcípne. Hmmm, tohle bude zajímavý, probleskne mi hlavou. Srdce mi buší až v krku a připadám si jako první den v autoškole. Odpoledne trávím tím, že se snažím nastartovat a rozjet se. Po pár pokusech se mi už celkem daří popojet, ale při nejbližší příležitosti mi to vždycky chcípne. Říkám si, jestli to ten Vindur dělá schválně. Vindur je první islandské slovo, které jsem se naučila a znamená Vítr. Věřím, že jednou, až se s tímhle autem dohodneme, tak budeme islandský silnice drandit s místním větrem o závod.

Po několika dnech tréninku spolu už trochu ladíme, on je na mě hodnej, já na něj zas až tak moc ne, ale zvládáme dojet na letiště do práce i zpátky bez větší úhony. Občas umře na křižovatce, ale už se mi podařilo celkem zrychlit startování a díky provozu, který je v okolí dost slabý, nikde nikoho nebrzdíme a hlavně nehrozí, že bychom někoho zabili, ani sebe.
Chystám se ráno do práce, z bytu vycházím o patnáct minut dřív, protože poslední dny mrzne. Sníh sice ještě nepokrývá chodníky a když nasněží, většinou poprašek zmizí ještě v průběhu dne, ale dnes mrzlo vydatně. Vindur vypadá, že měl těžkou noc, je celej zledovatělej a přes ledové kresby na všech oknech není vidět ani dovnitř. Marně se pokouším nacpat klíček do dveří u řidiče. Totálně zamrznuto. Zkouším druhý dveře a ani tam klíč nenarvu, kufr je taky zmrzlej... zkouším dál všechny dveře, až nakonec na straně spolujezdce asi po pěti minutách českých, anglických a asi i islandských nadávek, modliteb i proseb, dveře povolí... uf.
Vyndavám škrabku a škrábu a škrábu. Radost mi to nedělá, ale když musíš, i svýho kámoše prostě oholíš. Z nejhoršího oškrábanej Vindur na mě kouká, nevím, co si myslí, ale určitě by se mi to nelíbilo. Kufr je pořád zamrzlej, už se ani nepokoušim ho otevírat a čistím pouze zrcátka. Dveře u řidiče se nehnou, lezu tedy přes spolujezdce a strkám klíč do zapalování...
otočím klíčkem a neozve se vůbec nic, ani škyt, jen se ozve tiché pípnutí a všechno zhasne, na palubní desce se vynuluje čas. Snažím se zachovat klid, zuřivě míhám očima po světlech, ručce, topení, rádiu i palubce, nadechnu se a otočím znovu klíčkem – nic... už ani nepíp... Mám oči navrch hlavy, ruce přilepený k volantu a cítím, že se začínám potit, i když mi jde ze zimy pára od pusy. Velice tiše se ptám, jestli pojedeme do práce? Nic.

Chvilku ho přemlouvám a vysvětluju, prosím, nadávám a pak zase prosím, že i když je neděle, že prostě musíme do práce. Můj kámoš se mnou nemluví. Je mi do pláče a cítím přicházející stres, mám totiž být za deset minut v práci. Nadechnu se a zvednu telefon, volám na první záchranný telefon, nikdo nebere, dejchám a volám na druhý telefon, ozve se veselý hlas a ptá se, jak se mám a jestli jsem v pořádku. Chce se mi bulet, nadechnu se a tiše odpovím – nejsem, stojím na parkovišti a moje přibližovadlo spí, i když máme jet do práce, vysvětluju v rychlosti situaci a snažím se zadržet slzy. Hlas v telefonu mě uklidňuje, že to bude baterka a že přijede do dvaceti minut, ať se ohřeju doma, že mi zavolá. Jdu znovu škrábat a zkouším klíček, auto je furt v komatu, ale já ho samotnýho nenechám. Brácha Ford přijede za deset minut i se šéfem Thórem, veselým hlasem z telefonu. Usmívá se na mě, zkoušíme kabely, jsou moc slabý, takže auto jen ztěžka škytne a zase umře. Ford odjel pro nový kabely. Cítím totální bezmoc, slzy mám na krajíčku. Ford se vrací za pět minut a Thór mi podává černý kelímek, směje se na mě a říká: „kaffi“. Vytřeštěně na něj hledím a ze rtů mi jenom hlesne: „ Kaffi fyrir mig?” S úsměvem mi ho cpe do ruky a já cítím, jak mi horký kafe rozehřívá ztuhlé prsty. Mezitím Thór vytáhne kabely, společně je napojíme a šéf jde otočit klíčkem...

Moje kára doslova zavýská a začne tůrovat, jak kdyby měla okamžitě jet na dráhu mezi formule a vyhrát první místo. Dostávám instrukce, co a jak a že dveře odmrznou za pár desítek minut, směje se na mě a dodává, že kdyby cokoliv bylo, že mám zavolat. Dojede pro mě, ať budu, kde budu. Ještě mě uklidní, poplácá mě po rameni, že je všechno v pořádku a že to není moje vina a že se brzy uvidíme. S úsměvem mě nechává stát na parkovišti, s nastartovaným vozítkem a kafem v ruce. Taky se usmívám a pomalu rozmrzám. Sednu si do auta, pustím potichu rádio a ozve se:

Lovers in the night
Poets trying to write
We don't know how to rhyme
But, damn, we try
But all I really know
You're where I wanna go
The part of me that's you will never die


Po výměně baterky vyrážíme s Vindurem o několik dní později k oceánu, který je půl hodinky od baráku. Drandíme cestu, která přes zimu bude zavřená a pár farem, které potkáváme, bude už za pár týdnů na několik měsíců odříznutých od civilizace velkými vrstvami sněhu. Štěrková cesta nás vede z kopce a do kopce, přemýšlím, co se objeví za další zatáčkou. Silnice se klikatí kolem útesu, na který naráží oceán. Na druhé straně se tyčí hory, ze kterých zlehka sklouzávají vodopády. Malé i větší vodopády přetínají cestu a tečou dolů z útesu, přímo do oceánu. Jedu pomalu, protože mám pocit, že sklouznutí po útesu by se při chvilce nepozornosti mohlo odehrát velice snadno a rychle i pro nás dva. Asi po 30 kilometrech dorazíme do cíle.
Parkuju u cesty a jdu se projít. Je tu napůl opuštěná farma a maják – velký, hranatý, oranžový a ošklivý. Na vrcholu věže se nachází světlo, které nikdy nezhasíná a na obzoru se hromadí bouřkové mraky. Už ani nepoznám, kde je hladina moře a kde je obloha. Všechno černá. Fouká ledový vítr a do mě se pouští zima. Ujdu pár kroků a objevím malý jednopodlažní štukovaný maják, pochází z konce devatenáctého století a je nejstarším majákem na východě Islandu.

Vyšplhám na kameny u majáku, nadechnu se větru, který se do mě opírá.
Soustředím se, najdu svůj vnitřní balanc,
chytnu rukou svůj nárt a svoje tělo napnu do luku.
Nataženou rukou pomyslně hladím mraky,
špičkou prstů ukazuju na maják.
Nevnímám vítr ani zimu.
Okolo mě není nic.
Cítím jen vděčnost,
hluboko v sobě, tady;
na cizím místě.
Daleko od všech,
ale nejblíž sobě.

Takk fyrir – děkuju.

Komentáře (4)
Přidat komentář
04.10.2020 16:19 vospalej

chvíli mi byla zima :-) s tebou

25.09.2020 21:17 Den

Takk fyrir za krasne psaní :)

15.09.2020 18:36 Nikol

Love it

15.09.2020 13:55 Michal

krásný :)