Hubou vpřed je stále pohyb kupředu

doba čtení: 12 minut

ještě tři kroky a budu tady…
Na rameni mi visí zelený batoh, ve kterém je pečlivě uložený veškerý můj majetek. V ruce nervózně svírám hnědý, na boku lehce ošoupaný futrál, ve kterém se ukrývá moje ukulele - Loník. Dav za mnou mě pomalu postrkuje kupředu, k východu a ke schůdkům. Zastavím se na nich, tvář mi rázně propleskne ledový vítr a ochromí mě tma. Na ranveji fouká, choulím se do péřovky, kterou mám schovanou pod zářivě žlutou pláštěnkou, kulicha s bambulí si stáhnu přes uši a modrou šálu utáhnu ke krku.
Snažím se mžourat do tmy a rozpoznat obrysy letiště. Místní čas říká, že je půl deváté večer a já po osmnácti hodinách cesty vystupuju z posledního letadla. Vnímám únavu i podivný neklid z neznáma. Dnešní den je opravdu dlouhý.

Dnešek začíná o půl čtvrté ranní. Zvoní budík. Spala jsem asi tři hodiny, sbírám se a balím poslední věci do batohu, do jediného batohu, který mám. Je v něm v podstatě našťoucháno všechno, co budu potřebovat. Aspoň doufám, že je to všechno. Jedu totiž na místo, kde jsem nikdy nebyla a vůbec nevím, co mě tam čeká. Štěstí přeje připraveným, říkávala moje maminka, ale používat v těchto případech Google je tak trochu jako kdyby vás na tábor balila vaše babička – máte s sebou úplně všechno, ale většinu z toho vůbec nepotřebujete.
Pletený ponožky od babičky ale samozřejmě mám! K tomu jedno teplý merino, který se mnou poctivě vybíral můj kamarád zálesák – on tomu rozumí a já se učím, k čemu vlastně slouží a doufám, že mi v nepřitažlivým kousavým triku a trepkách bude aspoň trochu teplo.
Taky mám jedny nepromokáče, do sněhu i do deště, tři trička, čtvery spoďáry, foťák a parfém, další drobnosti ukrývají kapsy batohu, dohromady to dělá patnáct kilo minimalismu, v jednom příručním zavazadle. Trochu šílená kombinace pro holku, která posledních 13 let žila v Praze a pod širákem strávila za celý svůj život přesně jednu noc.

Navlíkám se do robustních pohorek, který by se mi do batohu nevešly a kolem čtvrté ranní vyrážím na Florenc. Doprovází mě můj dlouholetý kamarád, se kterým se o další půl hodiny později s popotahováním a slzami loučím. Obzor se barví do červena, vychází slunce a já předvídám Praze další horký letní den. Skládám se do sedačky a snažím se cestu do Brna prospat, žlutý autobus se dokodrcá o dvě hodiny později na nádraží a vedle mě usedá muž v kraťasech a středních letech, kulí na mě oči, protože se přikrývám v klimatizaci péřovkou. Dáme se do řeči a povídáme si celou cestu až do Vídně. Veze svou nevlastní dceru s kamarádkou na výlet, vykládám mu o své cestě a o svém rozhodnutí a on mi na oplátku odkrývá kousky svého života. Vystupuju přímo na letišti, je deset dopoledne a mě bortí pot, nedá se dýchat, je dusno i vedro, na sobě mám pohorky, mikinu, teplý gatě a v ruce bundu i pláštěnku, teploměr ukazuje skoro třicet stupňů. Sundavám zmoženě těžké pohorky přímo na chodníku a doufám, že moje čekání nebude dlouhé. O dvě hodiny později na checkinu schovávám ukulele za záda a tvářím se, že můj minimalistický batoh je ještě minimalističtější a má přesné rozměry, které má mít, aby mě s ním pustili do letadla. Letuška si mě měří ostřížím zrakem, ale ve vteřině jejího nádechu – jakože mi něco řekne – se vedle mě hlasitě rozpláče dítě, asi je mu taky vedro. Letuška evidentně na děti není stavěná, nervózně na mě kývne a nechá mě projít. Uf, to bylo o fous, nebo spíš o batoh.
Let trvá přibližně čtyři hodiny, snažím se usnout, ale moc se mi nedaří. Vyhrála jsem místo vedle tlusťocha, který se do svojí sedačky nevejde a regulérně má půlku svého pupku na mojí sedačce. Kroutím se a hledám příjemnější polohu, asi dvě hodiny se s tlouštíkem postrkujeme, on nakonec usne a začne hlasitě chrápat, zlomím svůj krk v sedačce a zbytek cesty prospím.
Hlavní město. Je nerudný, zamračený a šedivý, oblíkám si bundu i pláštěnku, nasazuju kulicha.

Přistála jsem dva tisíce kilometrů od mé rodné hroudy. Už nejsem na pevnině, nacházím se na ostrově, uprostřed oceánu, kde v celé zemi žije jen o pár lidí víc než v Ostravě. Je tu o dvě hodiny a dvacet stupňů míň, začíná pršet.

V příletové hale mě nikdo nekontroluje, procházím bez povšimnutí a celkem rychle, protože nečekám na zavazadla. Hledám jídlo a autobus. Potřebuju se přesunout na jiné letiště. Můj autobus je obrovský, stříbrný a moderní, vypadá jako by patřil rockové hvězdě. Venku je deset stupňů stejně jako uvnitř, klimoška jede na plno. Lezu dozadu, zaberu dvě sedačky, uvelebím nejdřív batoh a Loníka a pak si lehnu do svojí sedačky. Na tajňáka jím muffin. Myslím, že jíst se v tomhle naleštěným buse určitě nesmí a pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Usínám asi na dvacet minut. Autobus mě vyplivne na přestupu, kde nasedám na městskou linku a jedu na vnitrostátní letiště. Místní letiště je pouze malinká hala, která pojme tak akorát půjčovnu aut, malou kafeterii a pár sedaček pro čekající cestující. Vejdu dovnitř, je skoro šest večer, mně to letí o půl osmé. Letiště je prázdné. V kafeterii si koupím kávu z termosky. Je to nejoblíbenější zdejší káva, a jak zjistím o pár dní později, mají ji úplně všude. Velice rychle do sebe vdechnu sendvič a zhltám polévku, rozhlédnu se kolem sebe. V kafeterii sedím já, jeden starý muž, který mě pozoruje a směje se na mě a taky jedna slečna s obrovským kufrem. Volám mámě. Slíbila jsem, že se ozvu, navíc doma už je večer. Chvilku spolu mluvíme, potvrzuju do telefonu, že se letadlo nezřítilo, že je tady zima a že jsem unavená a že až dorazím na místo, pošlu smsku. Položím telefon a mezitím mi servírka přinesla na stůl smažené kousky mozzarely. Koukám na misku a pak za servírkou, která zmizela asi někam do zázemí. Rozhlédnu se po kafeterii a zachytím pohled holky s kufrem. Zeptám se jí anglicky: „Is that yours?” a posunkem ukážu na mozzarelu. Zírá na mě a pak mi odpoví: „Jo, to je moje, ona to asi spletla, ale klidně si dej.” Takhle brilantní češtinu bych na místním letišti fakt nečekala.
Směju se a říkám: „Tak si pojď sednout sem, ať se spolu v klidu najíme.”
Nikol je dvacet a studuje práva, bude z ní státní obhájkyně a i když ji znám jenom pár minut, věřím, že v tom bude sakra dobrá. Padly jsme si do noty a propovídáme zbývající čas. Nikol jede na Erasmus do Akureyri, města na severu, kde je univerzita a bude tam do Vánoc, vyměňujeme si kontakty, přejeme si štěstí, objímáme se na rozloučenou a slibujeme si, že se uvidíme.

Další check-in a další letadlo, tentokrát o dost menší, ale pořád má dvě křídla a k tomu dvě vrtule. Bílé letadlo místních aerolinek s modrým ocasem, žlutým pruhem a nápisem přes celý bok – “My North Adventure”.
Líp bych to dneska nepopsala. Při nástupu do letadla zachytím na poslední chvíli vedle dveří malý modrý nápis – Þórunn Hyrna. V letadle jsem si potom přečetla, že zdejší letadla mají jména po ženách ze starých legend a tahle Þórunn byla žena, která přišla na ostrov z Irska, usadila se s mužem a dětmi na severu a šířila křesťanství.
Ukulele s futrálem ukládám nad hlavu, batoh se tam nevejde. Zkouším ho narvat pod sedačku a trochu u toho sakruju. Přistoupí ke mně letuška, vysoká, štíhlá žena, která je jedním slovem nádherná, její jemné rysy v obličeji podtrhují pronikavě modré oči, platinově bílé vlasy jsou perfektně urovnané pod kloboučkem a její uniforma v barvě námořní modré jí padne dokonale. Skloní se elegantně k mému přerostlému batohu a štíhlými prsty s francouzskou manikúrou se pokusí batoh jedním tahem zasunout pod sedadlo. Trochu zoufale na ni pohlédnu s výrazem „to už jsem zkoušela“, ona se usměje, popadne batoh jako by měl váhu ptačího pírka, jednou rukou ho vytáhne, přemístí zavazadlo elegantně přes uličku a beze slova ho připásá na sedačku. Můj batůžek má vlastní sedadlo v letadle! Zírám a poděkuju. Venku už je tma, letadlo je poloprázdné a celou hodinu letu do něj bičuje déšť. Rozhlédnu se a kousek ode mě sedí žena kolem čtyřicítky, která mi připomíná svými vlasy Hermionu z Harryho Pottera, má i podobně vtipnou ofinu a dětský obličejík, její výraz se vůbec nemění a plně se soustředí, když zaostřím blíž, vidím, že plete. Jsem překvapená. Asi proto, že naposled jsem viděla plést babičku a nepřijde mi to jako moderní hobby. Jsem utahaná jako kotě, ale nemá smysl znovu usnout, za chvíli přece vystupuju. V zásuvce přede mnou se leskne černý blok, sáhnu po něm a otevřu ho. Po tváři se mi rozlije úsměv, listuju v něm, čtu si a prohlížím si – zapsaný sny, vzpomínky, přání a poznámky od cestovatelů, kteří sem přiletěli, co viděli a zažili a odkud jsou a kam míří. Najednou mám pocit, že tenhle šílenej nápad má smysl a že nejsem jediná, kdo se rozhodl změnit svůj život.

Sejdu schůdky, otočím se za davem, snažím se zachytit jejich směr. Moje oči už si přivykly tmě. Sunu se asi s dvaceti lidmi do maličké příletové haly. Nakročím správným směrem, udělám dva kroky, ale najednou se do mě opře silný vítr, ztratím balanc, zavrávorám a uklouzne mi noha po čemsi..
Než si uvědomím, co se stalo, batoh se válí vedle mě, ukulele ve futrálu leží o pár metrů dál a já líbám přistávací dráhu, která je pokrytá tenkou vrstvou ledu.

Do konce srpna zbývají už jenom dva dny a já jsem doslova přistála na konci svojí dnešní cesty.
Na jednom z nejvzdálenějších míst Evropy, i tohohle ostrova, v zemi, kde jsem předtím nikdy nebyla, kde si vyzkouším, jaký to je začínat úplně od nuly.

V cizí zemi, v cizím městě,
s cizím jazykem a s cizími lidmi,
tady si zkusím žít svůj život,
protože je jenom můj
a protože nemůžu jinak.



Vítej na Islandu, Heřmánku.